Náš další plán zahrnoval cestu do Kambodži přes nechvalně známí hraniční přechod Poi Pet. Něco jsme o tom přečetli a tak jsme věděli, že to nebude žádná sranda. Ale i tak náš skutečný zážitek dokázal překvapit.

Na internetu jsme se dozvěděli, že na nás na přechodu čeká spousta lidí, co nás budou chtít nějak podvézt a vylákat z nás peníze. Pro vstup na území Kambodži je potřeba získat Visa on arrival a veškeré zdroje udávají, že je potreba překročit Thajskou hranici a před kontrolou pasu do Kambodži je úřad, kde se dají visa zařídit.

S těmito informacemi jsme ráno vylezli z vlaku na Thajské straně hranice. Bylo potřeba ješte překonat několik kilometrů přímo k hranicím a tak jsme si vzali Tuk Tuka. Všichni si řekli stejnou cenu, 80 Bathu, o vyjednávání nechtěli moc slyšet. Tuk Tuk nás vyhodil u nějaké budovy s tím, že jsme už na hranicích. Okamžitě se na nas sesypalo několik lidi s tím, ze musíme jít s nimi, abychom získali Visa. Zavedli nas do kanceláře, která byla zašitá ze zadu budovy. Rozdali nám formuláře na vyplnění. Celé mi to bylo ale podezřelé, tak jsme se začli vyptávat. Prý je to Kambodžská ambasáda. Když jsme chtěli ukázat nějaký průkaz, vytáhl potištěný kus papíru zalitý ve slídě. Něco co si každý vyrobí doma na koleni. Výptavali jsme se dál na cenu, ale odpovědi se vyhýbali. Tím jsme si potvrdili, že se jedná o jeden z podvodů, na který nás upozorňoval internet.

S tvrzením, že jsme si to rozmysleli a do Kambodži nejdeme jsme opustili falešnou ambasádu a šli jsme na skutečné hranice, které byly jen kousek od nás. Přešli jsme kontrolu pasů na Thajské straně a vstoupili jsme na území mezi Thajskem a Kambodžou. Udeřil na nás kulturní šok. Všude hromada odpadků, žebrající lidi a celkově zvláštní atmosféra. Byly tam obrovské kasína, není mi úplně jasné, kdo v nich hraje a utrácí penize. Dočetli jsme se, že jsou tu občas turisti lapeni přes noc, protože je přechod zavřený a musí tak v kasinu přespat. Něco takového jsme ještě nezažili.

Chvilku nám trvalo, než jsme našli kancelář, kde vydávají Visa. Tam měli policajti dvě cedule, jedna byla oficiální s nápisem “Visa on arrival $30”, druhá naškrábaná propiskou na A4 “Visa $30 + 100B”. Sto bahtů z každého turisty jde místním policistům do kapsy. Chvilku jsem se jich vyptával na oněch 100B, ale vždycky to nějak zahráli do kouta. Nechtěli jsme se s nima hádat, hlavně jsme chtěli pryč z toho hrozného místa, takže jsme vyplnili formulář a zaplatili poplatek i s přirážkou.

Kontrola pasu pak šla už celkem hladce a ocitli jsme se v Kambodži. Tam na nás čekal připravený mini bus, který nás zadarmo odvezl na autobusové nádraží asi 5km od hranic. Nádraží vypadalo nově, bylo vidět, že je postaveno jen pro turisty. Místňáka jsme tam nepotkali ani jednoho a autobus do Siem Reapu nás stál $6 na jednoho, což bylo relativně dost na místní poměry. Po cestě do Siem Reapu v klimatizovaném autobusu jsme se dozvěděli, že stačí jít od hranic pár minut a dá se sehnat autobus za $1. Tak přece jenom nás natáhli, i když jsme si dávali pozor.

Autobus nás v Siem Reapu zavezl do nejzapadlejší a nejtemnější uličky, kterou tam mohli najít. Už byla tma. Čekali tam na nás nastražení Tuk Tuci s pevnou sazbou, že nás odvezou do města. Vycítili jsme z toho další pokus jak z nás vylákat další peníze a tak jsme uličku opustili po svých a doufali jsme, že nás tam někdo nepřepadne. Chvilku jsme bloudili a hledali nějaký odvoz do našeho hotelu. Narazili jsme na místního doktora, který nám dal studenou vodu a jeho sestřička nám zajela pro Tuk Tuk, který znal polohu našeho hotelu.

Vsichni jsme z toho byli lehce rozladěni, protože to město vypadalo jako pěkná díra. Ty co naplánovali zastávku autobusu se museli hodně snažit, aby to tak vypadalo. Když jsme totiž vylezli z hotelu a šli se podívat o ulici dále, našli jsme velkou ulici plnou restaurací a barů se spoustou lidí. Dali jsme si masáž a zážitek z přechodu jsme si nechali rozmasírovat.