Ráno jsme se šťastně sešli s Ančou a Vítkem. Dva dni před jejich příjezdem jsme si na WhatsApp napsali krátkou zprávu, že se potkáme v 8:30 na nádraží. Když jsme v daný čas dorazili na nádraží, Anča s Vítkem tam opravdu čekali. Vypadali po nočním letu stejně zřízeně jako my a tak jsme měli radost, že pojedeme na stejné vlně. Na nádraží jsme naštěstí mohli nechat batohy a tak jsme vyrazili nalehko do víru velkoměsta.
Naše výprava na bazaru
Po dni stráveném na bazaru jsme bez velkého plánovaní vyrazili do Jolfy, malého městečka na hranicích s Ázerbájdžánem. Jolfa je důležitým hraničním přechodem, proudí zde až 2 miliony tun nákladu ročně. V městečku není příliš co vidět, ale příroda a kopce okolo jsou fascinující a tak i během tří hodinové cesty je na co koukat.
Cestou na noční vlak do Tabrizu jsme s Martinem rozdělili. On šel koupit jízdenky a já něco k večeři. Hledala jsem dobře vypadající fast food a v tu se mě slečna ptala co hledám. Protože jsem opravdu nevěděla (vše ve Farsi klikyhácích a žádný obrázky) tak jsem si nechala poradit. A tak jsem potkala Shimu. Ukázalo se, že Shima a její manžel Mahdi jedou taky do Tabriz a že Mahdi je nějaký vedoucí vlaku. Jakmile se Shima dozvěděla, že jedeme do Tabriz tak něco nadšeně a prosebně řekla Mahdimu. V tu chvíli jsem ještě nevěděla o co jde ale později se ukázalo, že zařídil aby nás přeložili do vlaku první třídy. To ale znamenalo, že jsme si měli nechat ujet náš vlak, na který jsme měli koupené jízdenky a to nás trochu znervóznilo. Zdálo se ale, že odmítnutí by brali těžce tak jsme do toho šli. Nakonec to dopadlo dobře a aby toho nebylo málo tak jsme měli tu kajutu celou jen pro sebe. To neblo vůbec zlý 🙂 Celý večer jsme strávili s nimi v “naší” kajutě a povídali. Dozvěděli jsme se, že se chystají za měsíc přestěhovat za lepším životem do Německa…
Mnoho lidí se nás před cestou ptalo, jestli je Irán nebezpečný, protože ho západní média vyobrazují jako místo plné teroristů a fanatiků. Asi bych nenašel místo na zemi, kde by se představa a realita tolik lišila. Jedné věci se tu ale opravdu bojíme a to je doprava. Pokaždé když přecházíme silnici, nebo jedeme v taxíku na zadním sedadle bez pásů, které tam vždy schází (pásy jsou pro sraby), je to adrenalinový žážitek, za který byste u nás zaplatili zážitkové společnosti majlant.
Dnes je to týden co jsme se přesunuli z Thaiska do Iránu. Už jsme si zvykli na teplotní rozdíl (asi o 30°C). Máme tady po ránu přijemných 10°C. Po dlouhé době si musíme zase mazat popraskané ruce a rty a stále hledáme toalety protože jsme navykli pít kvanta vody, kterou teď nějak nestíháme vypotit.
Martin & Adel travel blog 