Mnoho lidí se nás před cestou ptalo, jestli je Irán nebezpečný, protože ho západní média vyobrazují jako místo plné teroristů a fanatiků. Asi bych nenašel místo na zemi, kde by se představa a realita tolik lišila. Jedné věci se tu ale opravdu bojíme a to je doprava. Pokaždé když přecházíme silnici, nebo jedeme v taxíku na zadním sedadle bez pásů, které tam vždy schází (pásy jsou pro sraby), je to adrenalinový žážitek, za který byste u nás zaplatili zážitkové společnosti majlant.

Čáry na silnici jsou nejspíš jen místní forma umění a tak většina aut pluje po silnici podle libosti. Počet pruhů také nehraje roli, když je tam místo, tak se tam prostě musí nacpat. Chodníky jsou tu pro lidi a motorky. Často ani to, že jedeme v protisměru nevadí, přece se tam auto ještě nějak nacpe. I když už si myslíme, že se tam další auto nemůže vejít, oni nás vždy překvapí a nějak se tam vmáčknou. Troubení každých pár metrů je důležitá součást jízdy.

Většina aut (98%) je tu stará tak minimálně 20 let, čemuž odpovídá i technický stav aut. Všechny auta mají vymlácené tlumiče, pískající brzdy a najeto kolem 400tis kilometrů. Jak už jsem zmínil, na zadním sedadle nemají pásy. Nikdo nemá pásy! Někteří řidiči mají sebevražedné sklony a v noci nerozsvítí světla. Asi místní zkouška dospělosti.

Přecházení silnice je kapitola sama pro sebe. Naše strategie je počkat, až bude přecházet nějaký místňák a jít neohroženě s ním. Pokaždé nás ale auta míjí o těsné milimetry, ať už ze strany, nebo do nás najíždějí. Tady se totiž nezastavuje pro chodce, ale dokonce ani nepřibržďuje (možná mají velký zpoždění).

Mysleli jsme si, že v jihovýchodní Asii jsme zažili šílenou dopravu, ale proti Íránu to byla vojenská přehlídka. I když nám to hodně nahání hrůzu, bojí se dokonce i místní, nějak to celé funguje. Za týden co jsme tu, tak jsme viděli jednu malou nehodu. Ve dvou pruzích byly nacpaný tři auta. Motorka se tam kupodivu už nevešla.