Dnes je to týden co jsme se přesunuli z Thaiska do Iránu. Už jsme si zvykli na teplotní rozdíl (asi o 30°C). Máme tady po ránu přijemných 10°C. Po dlouhé době si musíme zase mazat popraskané ruce a rty a stále hledáme toalety protože jsme navykli pít kvanta vody, kterou teď nějak nestíháme vypotit.

 

 

První tři dny jsme strávili v Tehránu. Tehrán je obrovské město a člověk by si řekl, že takové město stále žije ale to není pravda pokud člověk přijede v pátek, kdy Irán má neděli (čtvrek a pátek je tu víkend). Hlavně z rána je město naprosto mrtvé a nedá se koupit ani šálek čaje (a to je co říct). Přistáli jsme kolem 3 hodiny ráno, vyřídili visa a do města se dostali kolem šesté. Ještě před tím jsme na letišti potkali kluka, který chtěl sdílet taxi a náhodou to byl Slovák. A tak jsme potkali Davida. Náš hotel nás mohl ubytovat až ve dvě hodiny tak jsme společně s Davidem vyrazili hledat místní SIM karty. O několik hodin později nám parta slečen pomohla najít tu správnou trafiku, kde nám prodali SIM-ky. Měli jsme radost, ale jenom chvíli, protože se ukázalo, že šlo o ilegální prodej a internet nám stejně nefungoval (a ještě nás pěkně natáhli). Správně jsme si pak o pár dní později zašli do značkové prodejny, kde chtělli pasy a pak nám vše za pár šupů nastavili. Teď máme internet i když je to docela bída a funguje jen na některých místech. Wifi na guesthousech ani v restauracích zatím ale nebyla lepší tak jsme rádi alespoň za tu bídu.

Později se začaly otevírat nějaké menší obchody a taky pekárny a my jsme zjistili, že místní chleba je výborný a že vypadá jako skateboard:). Chleba tu jedí snad úplně ke všemu, ale o tom jindy.

Podle našeho místního spolucestujícího z letadla vypadal můj kambodžský šátek příliš Arabsky a tak jsem si hned první den koupila nový a víc “bjutiful” podle jeho instrukcí. Při výběru mě pomohla skupinka místních parádnic..asi jsem to viditelně potřebovala. Taky jsem zjistila, že nemusím mít vlasy úplně zahalené, nějaké vlasy můžou koukat..A že nejsem zdaleka jediná blondýna. Mladé Iránky si dokonce odbarvují vlasy a nosí všelijak barevné šátky. Většina mladých nosí černý hejab a chador ale musí ho nosit až starší ženy. Tak to by bylo…

S vědomím, že se sem ještě budeme vracet jsme navštívili jen muzeum klenotů a páteční liduprázdný bazar. Nejvíc jsme se ale těšili na nějaký výlet do hor a Tehrán je na to skvělé místo, protože na sjezdovky se tu dá dojet metrem a nejde o žádný malý kopeček ale pěknou 4000m vysokou horu. Vyrazili jsme před sedmou ranní. Tehrán má metro, ale po pár minutách jsme pochopili, že pokud se nechceme téměř poprat při vstupu do vagonu, kde se ve špičce děje pro nás něco nepochopitelného, tak musíme taxikem (jízda taxikem je téma samo pro sebe). Navíc mají rozdělené vagony na dámské a pánské. No pak už jsme raději jezdili taxikem všude.

Nechali jsme se vysadit na Darband square a pokračovali jsme směrem nahoru pěšky. Asi první dva kilometry stoupání se jde po schodech a cesta je lemovaná stánkama se sladkostmi a restauracemi, které nabízí posezení přímo nad rěkou (skoro vodopádem).

Atmosféra je tu uvolněnější a je vidět spouta párů, které se drží za ruce. Pak restaurace končí a jde se už jen horami, kde jsme skoro nikoho nepotkali a já si odvážila dokonce sundat šátek i dlouhé plandavé tričko a jít takhle naostro když kolem nikdo nebyl 🙂
Stoupání je tam pěkně příkré a náročné ale za odměnu se nám ukázal Teherán z výšky a ten výhled za to stál.

Protože jsme z našeho výletu byli nadšení tak jsme vyrazili ještě druhý den společně s Davidem a cestou zpět jsme to vzali přes restauraci a dali si naši první šíšu..