Cestou na noční vlak do Tabrizu jsme s Martinem rozdělili. On šel koupit jízdenky a já něco k večeři. Hledala jsem dobře vypadající fast food a v tu se mě slečna ptala co hledám. Protože jsem opravdu nevěděla (vše ve Farsi klikyhácích a žádný obrázky) tak jsem si nechala poradit. A tak jsem potkala Shimu. Ukázalo se, že Shima a její manžel Mahdi jedou taky do Tabriz a že Mahdi je nějaký vedoucí vlaku. Jakmile se Shima dozvěděla, že jedeme do Tabriz tak něco nadšeně a prosebně řekla Mahdimu. V tu chvíli jsem ještě nevěděla o co jde ale později se ukázalo, že zařídil aby nás přeložili do vlaku první třídy. To ale znamenalo, že jsme si měli nechat ujet náš vlak, na který jsme měli koupené jízdenky a to nás trochu znervóznilo. Zdálo se ale, že odmítnutí by brali těžce tak jsme do toho šli. Nakonec to dopadlo dobře a aby toho nebylo málo tak jsme měli tu kajutu celou jen pro sebe. To neblo vůbec zlý 🙂 Celý večer jsme strávili s nimi v “naší” kajutě a povídali. Dozvěděli jsme se, že se chystají za měsíc přestěhovat za lepším životem do Německa…

Druhý den nám Shima a Mahdi i přes počáteční protesty dělali celý den průvodce. Nejdřív s námi svým taxikem objeli dva guesthousy a vše nám tam vyjednali. Pak s námi šli do prádelny a se zapálením nad našima špinavýma ponožkama vyjednávali cenu za praní (ani to se nám nepodařilo jim vymluvit tak jsme je nechali). Vzali nás na obrovský bazar, vysvětlovali nám cokoliv na co jsme se zeptali i nezeptli a hlavně nám dali snad všechno ochutnat. Výsledkem bylo, že jsme si odnesli dvě kostky tradičního feta sýru “Panir” a kopu sladkostí. Od té doby víme, že můžeme na bazaru do všeho ďobnout a vybrat podle chuti. U prodejce koberců jsme dostali čaj a poznali jiné Iránce. Pochvalovali, že jsme mladí a že nás zajímá Irán. Většina turistů jsou prý postarší Němci a Britové. No my zatím nepotkali turistu žádného, tak nedokážeme posoudit, jestli je to pravda. Koberec jsme nekoupili, ale byli krásné.

Na oběd nás vzali na skvělý kebab, který ale vypadá jinak než ten, co známe z Čech a navíc mají několik verzí. Ten co jsme měli bylo maso ogrilované na tyčce a servírované s cibulí a papričkou na tom skateboardovém chlebu. Pijou k tomu takové zakyslé jogurtové mléko ale my si dáváme Coca-colu.

Odpoledne jsme zašli do bývalého hammmu (bývalých lázní) na vodní dýmku..to bylo teda nádherný místo. Zjistili jsme, že běžně jsou místa na kouření dýmky pouze pánská, ale tahle kuřárna byla smíšená a musí tedy platit vyšší daně, tím pádem je dražší. Krom toho, muži tu na veřejnosti kouří cigarety na každém rohu, ale ještě jsme neviděli žádnou ženu s cigaretou.

Nenechali jsme samozřejmě aby nás všude zvali. Hráli jsme si nimi jejich místní tradiční hru “taarof”, která spočívá ve vyjednávání o tom zda nás náš host pozve nebo zaplatíme my. Většinou to vypadá tak, že se snažíme alespoň třikrát (spíš ale vícekrát) aby naše peníze přijaly. S Mahdim jsme občas vyhráli. Jindy jsme se pokusili v krámě koupit vodu a majitel nám ji nenechal zaplatit se slovy “be my guest! Enjoy Iran!”. Tak tohle slýcháme docela často.

Než jsme přijeli do Iránu, tak jsme slyšeli spoustu příběhů o tom, jak jsou tu milí lidé. Nečekali jsme ale až takové přijetí! Úplně cizí lidé se tu o nás postarali jako kdybychom přiletěli na návštěvu za nimi po dlouhé době co jsme se neviděli. A tak jsme se i s nimi cítili.