Po dni stráveném na bazaru jsme bez velkého plánovaní vyrazili do Jolfy, malého městečka na hranicích s Ázerbájdžánem. Jolfa je důležitým hraničním přechodem, proudí zde až 2 miliony tun nákladu ročně. V městečku není příliš co vidět, ale příroda a kopce okolo jsou fascinující a tak i během tří hodinové cesty je na co koukat.

Když se člověk vydá asi 15 km taxikem z Jolfy tak může vidět v horách posazený arménský klášter svatého Stefana, postvený v 9. stolení.  Ten dlouhý výlet za to stál už kvůli té úplně jiné přírodě a klášter byl takovou třešničkou na dortu.

Další dny v Tabriz byly pro nás symbolem pohody, ochlazování a jezení. Ochutnali jsme nějaké místní jídlo. Nejvíc nás zaujal Abgosht neboli Dizi dělaný z jehněčího masa, cizrny, bílých fazolí, cibule, brambor, rajčat a turmericu. Na Dizi je zajímavé, že mají docela složitý proces, jak se tradičně jí a servíruje. Po chvilce zkoumání jsme museli požádat číšníka, ať nám to názorně předvede. Nejdříve se z celého obsahu slije rajčatová “polévka” a do ní se natrhá chléb. To se sní. Pak se hmoždířem rozdrtí zbytek, tuk z jehněčího to pěkně spojí a jí se to zase s chlebem. Je to výborné.

Nidky jsme neodolali místnímu pekařskému umění, které je v Tabriz vyhlášené a nelze mu uniknout, protože pekárny jsou doslova na každém rohu. Možná jsme tam trošku nabrali zásoby na dobu krize kdy nebude co jíst. Nedalo se ale odolat. Když jsme si šli jen pro dva kousky, skončili jsme vždy s půlkou pekárny v krabici.

Když je člověk v Tabriz, tak by si prý neměl nechat ujít park Elgoli kam se místní chodí procházet, jíst, hrát s dětmi nebo sportovat. Neustále se to tu hemží lidmi a má to krásnou atmosféru. Nachází se na kopci a tak když jsme si trochu vyšlápli, nabídl se nám krásný výhled na celé město s horami v pozadí. Naplánovali jsme si výlet tak, abychom tu byli na západ slunce a viděli tak úžasnou světelnou podívanou.

Pro nás největší zajímavostí okolo Tabriz byla vesnice Kandovan, která se nachází asi hodinu autem od Tabriz. Domky si tam lidé vydlabali do sopečné skály, která byla po tisíce let působení živlů přetvořena do podoby termitiště. Ve vesnici dodnes žije pár stovek rodin i když své vydlabané chýše použivají teď převážně pro koně, osly a jinou zvěř a pro sebe k nim přistavěli domky.

Následoval přesun nočním vlakem zpět do Tehránu, kde jsme se měli potkat s Ančou a Vítkem, našimi spolupoutníky na dva týdny. Ve vlaku jsme měli štěstí, že jsme nepotkali nikoho, kdo by nás chtěl stěhovat do jiných vlaků a mohli jsme si užít cestu se dvěma Iráncema. Jeden z nich byl starší pán, chemik a vyprávěl nám, že dělá nejlepší pálenky z celého Iránu (chemik přece) a ten mladší nám dával tipy jak chytat MTV. Většina lidí si tu umí s omezeními poradit, mají Facebooky, znají moderní hudbu a pálenky si na severu dovaží z Turecka nebo si ji chemici vaří doma. Nedá se tu ale najít žádné místo kam by se lidé mohli jít v noci bavit, vše se odehrává tajně za zavřenými dveřmi domova. Náš mladší spolucestující cestoval do Tehránu za svou přítelkyní s kterou tajně randí už deset let. Tajně ne před rodiči ale tajně před zákonem a okolím. V Iránu je randění jednodušše nezákonné. Většina párů spolu ale tajně chodí rok nebo dva a pak se berou. Přišlo nám také zajímavé, že většina manželských párů, které jsme poznali, se brali až kolem třicítky. Náš kamarád z vlaku si svoji přitelkyni chystá vzít, ale do té doby při návštěvách bude přespávat v hotelu.