S necelými 2 miliony obyvatel je Isfahán třetím největším městem v Iránu (po Tehránu a Mashadu). Je položený 1570m vysoko. Za vlády Šáha Abbáse se stal v roce 1598 hlavním městem a vzkvétal. Šáh Abbás tu nechal vystavět mnoho mešit, mosty přes řeku Zayandeh, náměstí Naqsh-e Jahan a třídu Chahar Bagh . Už tehdy Esfahán se svými parky a bulváry přitahoval cestovatele i obyvatele (v 17 století zde žilo 600 000 obyvatel). Iránci považují Isfahán za nejkrásnější město Íránu. Říká se, že kdo neviděl Isfahán neviděl Írán. Má přídomek Nasfe džahán, „polovina světa“. Je významným centrem kultury a vzdělanosti. Dokonce existuje návrh na přesun hlavního města z Teheránu do Isfahánu.

Do Isfahanu jsme se přesenuli nočním autobusem z Shiraz. Je to asi 6 hodin jízdy. Noční vlaky jsou skvělá volba, protože člověk ušetří čas a peníze za hotel a relativně dobře se vyspí. Autobus je ale úplně jiný příběh. Do jedné hodiny nám řidič pouštěl na plný pecky nějaký film a pak během noci na každé zastávce rozsvítil celý autobus. Mimo to autobus nebyl vybavený postelemi, jak nám agentura slíbila, ale jen prostornými sedačkami. No a tak jsme do Isfahánu dorazili v pět ráno jako po hodně zdařilé noci na techno festivalu.

Isfahán je moderní město plné parků, které jsou neustále plné lidí. Iránci jsou asi největší milovníci picknicků a Isfahán má největší koncentraci lidí sedících venku na perském koberci s termoskou čaje a košíkem plným dobrot k zakousnutí. Cizinci netrvá dlouho a už tam sedí taky a zodpovídá obligádní otázky odkud je, jak se mu líbí Irán, lidi, jaké má zaměstnání nebo jestli už má děti. Samozřejmostí pak je vyměnit si Instagram profily. Instagram tu mají zažitý daleko více než u nás a není výjimkou pokud vás o přátelství požádá váš kadeřník, prodejce ubrusů nebo jen náhodný kolemjdoucí.

Jen několik památek, které jsme navštívili:

Naqsh-e Jahan (dříve Imam square) je druhé největší náměstí na světě (jen Beijing má větší). Měří 512m na délku a 163m na šířku. Bylo postavené na začátku 17 století kdy se tu hrálo v polo, které vzniklo právě v Persii. Je zapsané na seznamu UNESCO. Během dne je úplně opuštěné, protože se všichni kryjí před horkem a sluncem ale večer to tu žije a koňské spřežení se ani na chvilku nezastaví. Je krásné nejen svou velikostí, parky a fontánou ale i dvěma modře zdobenými mešitami Shah a Lotfollah.

Shah Mosque (taky Imam mosque) byla postavena za dynastie Safavidů. Stavba začala v r. 1611. Spolu s náměstím Naqshe Jahan je na seznamu UNESCO. Je považována za jedno z mistrovských děl Perské architektury také díky úžasné mozaice barev a kaligrafickým nápisům.

Sheikh Lotfollah Mosque
Původně byla tato mešita míněná jako osobní mešita královksého dvoru, narozdíl od Shah Mosque, která byla pro veřejnost. Proto nemá minarety, které svolávají lid k modlidbě, a je menší. Král přece ví, kdy se má jít modlit. Byla postavená na začátku 17. století. Za doby Safavidů nebyla tato mešita přístupná veřejnosti, zatímco dnes je možné obdivovat detailní dlaždicovou práci, která je prý daleko propracovanejší než tu kterou je možné videt v Shah Mosque.

Vank Cathedral
Tato katedrála nás hodně překvapila, protože zvenčí vypadá jako běžná katedrála, ale zevnitř je pestrobarevně malovaná obrazy ze starého a nového zákona. Některé obrazy nás překvapily svou brutalitou, například čert navíjející střeva nějakého ubožáka. Byla postavená na začátku 17. století a byla věnována stovkám tisícům Arménů, kteří byli deportováni během Osmanské války.

Bazar
Na jednom z nejstarších a největších bazarů na středním východě jsme si mohli koupit hedvábný koberec za něco kolem 5000 EUR a dokonce bychom mohli platit Master Card, což se v Iránu díky sankcím nedá nikde jinde vidět. Prodejci koberců ale vědí jak si s tím poradit. Většinou mají účet v zahraničí a peníze si pak převážejí přes hranice fyzicky.

Několikrát jsme se byli projít okolo řeky Zajandeh, která je lemovaná parky a vedou přes ní krásné mosty. Například most Khaju byl postaven v roce 1650 a měl sloužit jako přehrada. Je to jeden z nejkrásnějších mostů v Isfahánu. O víkendu či večer se to tu hemží jako v Praze na Náplavce.

Kousek od města se nachází hora Sofeh, která je skvělým místem pro kempování nebo hiking. Zdola asi do dvou třetin vede upravená stezka nebo tam vede i lanovka. Poslední část cesty je potřeba vyšlápnout a chce to pevné boty kvůli kamenům. Lanovka až na vrchol se staví. Jenže my jsme měli za to, že lanovka navrchol už vede a tak jsme si vyrazili jen v sandálích. Schytali jsme si pár komentářů, kterým jsme nerozuměli ale pochvala to asi nebyla. Po cestě dolů jsme našlapovali jako baletky a tak se stalo, že si nás za sebe zahákl místňák, který v pohorkách razil cestu a dával na nás pozor.

Strávili jsme v Isfahánu tři dny a mohli bychom tam být i déle, stále by tam bylo co objevovat…

Jednou u snídaně za námi přišel nějaký průvodce a nabízel nám různé jednodenní výlety. My jsme zrovna přemýšleli o výletu do města Yazd a on nám nabídl, že to můžeme vzít přes poušť, která je téměř po cestě. Tak jsme se nadchli a souhlasili aniž bychom si zkontrolovali jak přesně daleko to všechno je. Říkali jsme si, že on je přece průvodce a ví co a jak. Ale Yazd je bez zajížďky na poušť 340km autem, které v pěti lidech zajišťuje blízké a horké tulení v autě, kde už tak je vedro. Takže plán byl zabijácký. Vyrazili jsme v šest hodin ráno abychom stihli poušť v době, kdy je tam ještě chladno. Vyšplhali jsme se na nejvyšší kopec stylem tři kroky nahoru a dva zpět ale nakonec jsme se tam dostali a za odměnu jsme dostali od pana průvodce melouna. Následně jsme si objednali jízdu offroadem. Zpočátku jsme váhali ale pak jsme byli docela nadšení a ukázalo se, že to byl highlight našeho výletu.

Pokračovali jsme směr Yazd. Náš průvodce chtěl vyzkoušet nově postavenou cestu, která má být kratší. Tak jsme vyrazili naprostou pouští a jeli jsme asi hodinu aniž bychom potkali jediné auto. Až v jednu chvíli jsme jeli kolem auta, které mělo asi nějaký problém tak jsme zastavili na pomoc. Prý jim došel benzín a cesta kterou jedeme je ještě uzavřená, tak se museli vracet. Někdo jiný už vyrazil pro záchranu, tak jsme se zase posadili do auta a..nenastartovali jsme. Široko daleko poušť, nikde ani živáčka a my jsme nemohli nastartovat. Naštěstí ale netrvalo dlouho a auto se po roztlačení nahodilo. A tak jsme se museli tedy vrátit asi hodinovou zajížďkou zpět na původní silnici.

Do Yazdu jsme po nekonečné cestě přijeli asi kolem 14hodiny. To je doba, kdy jsou snad všechna Iránská města liduprázdná a obchody i bazary jsou zavřené, protože je siesta. Bylo tam tak liduprázdno, že byl slyšet i dupající šváb. Náš průvodce se taky přiznal, že o Yazdu nic neví a že na nás počká v autě a odpočine si. Prý že bychom se tak asi za hodinku mohli sejít a jet zpět. A tak nám došlo, že jsme se nechali odvézt 340km, nepočítáme zajížďku na poušť, abychom si za hodinku prohlédli spící město a jeli zpět. Nechali jsme si prostě prodat zajíce v pytli, ale už bylo pozdě a tak jsme se rozhodli alespoň město trochu proběhnout.

Yazd je položený v poušti a díky snaze přizpůsobit se prostředí je dnes známý svými hliněnými domky a větrnými věžemi, které mají funkci přírodní klimatizace. Hliněné domky v samém jádru města jsou unikátní také proto, že od 3. století, kdy byly postavené, nebyly pořádně zničné. Další zajímavostí jsou také zoroastrianské chrámy v kterých se úzkostlivě udržuje oheň, aby neuhasl. Například chrám Ateškadé v Yazdu ukrývá oheň hořící prý nepřetržitě od roku 470 n. l.

Největší překvapení pak druhý den bylo, když se pan průvodce vrátil, že by chtěl za naší prohlídku Yazdu více peněz, protože to bylo hodně daleko a běžně tam prohlídky nedělá. Asi jsme všichni měli jiná očekávání a navíc ty kulturní rozdíly…