Náš hotel a base camp Mt. Williamson nám připravil snídani v podobě míchaných vajíček na sedmou ranní. Zvážili jsme si batohy. Martin 23kg a já 18kg. Daleko víc, než jsme čekali a daleko víc, než jsme připraveni nosit. Naše fyzička po třech měsících cestování po střední a jihovýchodní Asii není moc dobrá. Po snídani nás společně s dalšími sedmi hikery zdarma odvezli na začátek cesty Kearsarge pass. Majitelka hotelu nám všem ženám hikerkám dala kožený náhrdelník, který nás má ochraňovat na cestě. Udělala nám ještě společnou fotku a pak sama zmizela se svým psem někde v horách, stejně jako všichni ostatní, kteří byli PCT through hikeři.

To znamená, že jdou celou trasu od Mexika do Kanady, která má 4 265km. Ani jsme nevytáhli mapu a vyrazili jsme, doufajíc, že na cestu přece určitě narazíme. Po 15 minutách nám dochází, že jsme špatně. Tak mapy asi budou potřeba. Je kolem půl deváté a už je vedro. Cílem na první den je vystoupat Kearsarge pass, což je asi 12km a kilometr převýšení, bez jediného stromu, který by nabízel stín. Už po dvou hodinách si musíme udělat zastávku a ujíst něco ze zásob. Počítáme každý gram, který jsme ujedli. Celou cestu nahoru myslíme na to, kolik toho ještě musíme sníst, aby tíha batohu byla snesitelná. Strider, majitelka hotelu, už byla na cestě zpět z průsmyku. Cesta je nekonečná, zdá se, že to snad nikdy neskončí. Martinovi se nad 3500m začíná motat hlava a špatně se mu dýchá. Procházející davy PCT hikerů nás doslova předbíhají. Většina z nich má touhle dobou v nohách přes 1400km. Kolem 14 hodiny jsme ale konečně na vrcholku!  Shodili jsme naše monstrózní batohy a kocháme se nádherným výhledem.

Kolem sedí asi 15 hikerů a vyměňují si zkušenosti. My zatím nemáme co přihodit, jsme úplní nováčci. Jedna holčina se hlasitě zeptala, jestli tu náhodou není někdo z Čech..a tak jsme potkali prvního kamaráda na cestě. Ivanka je z Moravy, jde to celé sama a byla šťastná, že tu jsou další Češi. Prý je tu dalších 14 Čechů. Jde zrovna do Independence doplnit zásoby. Ještě několikrát jí později potkáme.

Měli jsme strašlivý hlad a tak jsme sestoupali níže a spořádali čtyři porce jídla a několik sušenek. Náš plán je, že každý den ujdeme okolo 15 mil (24km) ale máme za sebou nějakých 8mil. Čeká nás přechod průsmyku Glen pass. Martin a já máme malou při, zda jít nebo kempovat. Naštěstí jsme se nakonec rozumně rozhodli nepřecházet, jak navrhoval Martin. V pět hodin to tedy balíme a stavíme si stan, podle mapy jen kousek od Glen Passu.  Jsme unavení, bolí nás snad celé tělo.  Uvařili jsme si večeři a kolem sedmé už jsme spali. Usínali jsme žízniví. Neplánovali jsme totiž kempovat, takže jsme si nenabrali po cestě žádnou vodu. Nabrali jsme alespoň sníh do camel bagu, který do rána roztál a my si mohli udělat alespoň čaj.

V noci se budíme, je nám zima. Přes den je okolo 20-25 C ale v noci teplota padá až na -6C, obvzlášť tak vysoko jako dnes kempujeme. Taky mě budí strach. Každé zašustění mého spacáku se zdá jako šustění mědvěda, který se snaží dostat do naší mědvědům resistentní tašky s jídlem.

Den 2
Druhý den ráno vyrážíme vstříc průsmyku Glen pass (3630m). Po cestě potkáváme potůček s vodou a konečně se můžeme pořádně napít. Martin tam ještě hází tabletu magnezia. Výstup je hodně příkrý, všude je sníh. Jsme opravdu rádi, že jsme den předtím nešli nahoru. Na druhé straně průsmyku je taky spousta sněhu, tak jsme se poprvé svezli dolů po zadku. Čeká nás dlouhý 14km sestup do výšky 2600m. Očekávali jsme, že sestup bude brnkačka a tak to bude fain a jednodušší den. Nemohli jsme se ale víc mýlit. Ze začátku byla cesta hodně kamenitá a nedalo se jít víc než 1,5km za hodinu. Procházíme kolem jezer Rae v kterých se krásně zrdcadlí hory. Zpětně nás mrzí, že jsme tak spěchali a nezastavili se na vykoupání nebo na svačinu. Je to jedno z nejkrásnějších míst.

Příroda se mění snad každou hodinu, jak klesáme níž. Sestoupali jsme do lesa, kde už je alespoň cesta, kterou kříží jen kameny a kořeny, to už se bere jako dálnice. Překračujeme první z řek, kterých bude v následujících dnech nespočetně. Denně několik řek. Některé jsou opravdu nebezpečné. Tahle je ale bezpečná, má se jít po spadlém stromě. I tak jsem chvilku váhala než jsem se do toho pustila. Plány jak to půjde pěkně nám ale zase nevycházejí. Jsme unavení, batohy nás tlačí k zemi, svaly na nohou se ozývají čím dál hlasitěji a nejvíc nás trápí chodidla. Každý krok je malé peklo. Počítám kroky-jeden, dva, tři, sto, dvěstě..a jsme tam! To je neskutečný. V kempu už je desítka stanů. Sluníčko zašlo, hrozná zima..takže nahodit péřovku, postavit stan, uvařit večeři a jít spát. Je osm hodin. Ušli jsme 16km.

Den 3

Třetí den ráno jsme měli možnost v ohništi spálit naše tištěné průvodce. Stačí nám tištěné mapy a PDF verze v telefonu. Další gramy dolů! Naše batohy se ale stále nezdají lehčí. Ještě to bude chtít pár kil dolů, abychom si to začali užívat.

Dnes musíme přejít Pinchot Pass (3689m). Nikde před ním není kde kempovat, takže musíme vystoupat 1km na dlouhých 11 kilometrech a postavíme stan ihned za průsmykem, kde u jezera je místo na jeden stan. Nezní to špatně, to bude dlouhé a ne tolik příkré stoupání, říkáme si. Jenže třetí den se na mě snesla velká krize. Svaly jakoby nechtějí poslouchat a hýbat se. Odporují. I při chůzi po rovince se mi nedaří přemluvit nohy, aby nasadily nějaké tempo. Naštěstí jsme vstali brzy a máme tedy dost času i při hodně pomalém tempu. Dny jsou navíc dlouhé, světlo je téměř až do 9 hodin. Přechod samotného průsmyku je ale mnohem náročnějším, než jsme čekali. Stěna je velmi příkrá, opět je všude sníh ale ze všeho nejtěžší je dýchat. Při každém nádechu se jakoby nedostává dostatečné množství kyslíku. Motá se mi hlava. Nemám vůbec žádnou sílu. Udělám tři krůčky a musím se zastavit, abych si odpočala. To je zase nekonečný. Martin se zprvu snažil mě motivovat a podpořit, ale už ztrácí trpělivost. Zvažovali jsme sestup dolů, překempovat na sněhu a vystoupat ráno ale ještě to nechci vzdát. Přecházeli jsme možná dvě hodiny ale zvládli jsme to. Už jsme tady! To byla fuška. Hikeři, kteří šli zprvu s námi už jsou daleko před námi, vypadají jen jako tečky v dáli. O pár metrů níže jsme postavili stan. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nedokázala sníst k večeři nic jiného než pár ořechů. Kousek od nás si postavil stan PCT hiker z Belgie. Dnes už má za sebou 18mil, my 8,9mil.

Belgičan byl před sedmou ranní, kdy my vstávali, už pryč. Náš cíl pro dnešek je sestoupat asi o 300m na 5km, vystoupat o 600m na 9,5km, kde přejdeme Mother pass (3685m) a pak sestoupáme co nejníže to půjde.

Je to hodně zvláštní den, nikoho nepotkáváme. Většinou se potkáváme se skupinou Američanů, kteří mají podobné tempo, nebo jinými hikery, kteří nás předbíhají nebo JMT hikery, kteří jdou v protisměru. John Muir Trail (JMT) začíná totiž v Yosemitte Valley a končí u Mt. Whitney. Ale dnes jsme nepotkali ani nohu a je to zvláštně nepříjemné, skoro si říkáme, jestli nejdeme špatně.

Průsmyku Mother pass se od rána obáváme. Aplikace totiž říká, že jde o jeden z nejnáročnějších a hrůzu nahánějící průsmyků. Na místě jsme zjistili, že cesta je ve většině případů zasněžená a musíme doslova šplhat po kamenech, které se po písčitém podkladu sesouvají. Velké kameny nad našimi hlavami vypadají, že se můžou kdykoliv uvolnit a svalit se na nás. Stěna je opravdu příkrá. Z nějakého důvodu, jsem cítila možná falešnou jistotu pod nohama ale Martin se opravdu moc bál. Po sněhu mu to klouzalo a čím víc mu to klouzalo, tím víc se mu nedařilo najít pevnou půdu pod nohama. Tady Martin začal pochybovat, jestli vůbec půjdeme ještě dál a já se začala bát, aby to tak opravdu nedopadlo.

Sestup je veselejší, protože si můžeme sjet pěkně dlouhý tobogán po sněhu, což nám ušetří spoustu kroků po kamenech.

Sestoupali jen o něco níže k nádhernému jezeru Inlet a postavíme si tu stan. Bude ještě chvilku sluníčko, je to příjemné nemuset sprintovat do péřovky a vařit bez zmrzlých rukou. Dokonce  mám dnes sílu a ostříhám si nehty. Ušli jsme 19,8km. Začínáme si zvykat!

5den

Brzry ráno kolem osmé přiklusal PCT hiker, sundal všechno oblečení a skočil do vody. Do té ledově studené vody, která je všude kolem lemovaná sněhem. To zní jako skvělý nápad! Máme pátý den a dá se říci, že lázeň by se hodila. Sluníčko už má v 8 pěknou sílu, takže raději moc neváháme a jdeme tam taky. Lázeň tohoto typu trvá v průměru dvě sekundy.Brrrrr..ale stojí to za to! Nejlepší začátek dne. 
Celé dopoledne, kdy jsme jen sestupovali do lesa, jsme zase nikoho nepotkali. Sedli jsme si tedy na oběd hned u cesty i přes to, že většinou jdeme o něco dál, abychom měli soukromí. Hned jak jsme si sedli se kolem nás začaly procházet davy lidí. Dobrých 30 lidí. A tak jsme s každým druhým alespoň prohodili slovo. Většinou to jsou PCT hikeři a menší počet JMTs. Lidí, kteří jdou jen pár dní je naprosté minimum, alespoň podle našich zkušeností. To jsme nečekali. Většinu z těch lidí, už nepotkáme, kromě 62 letého chlapíka s PCT přezdívkou Wild Turtule. Ten má podobné tempo jako my a tak si budeme dělat spokečnost ještě pár dní. Wild Turtule věnoval svůj pochod bratrovi, který během jeho cesty náhle zemřel.

Martin s jeho offline PCT mapou v mobilu je navigátorem a do nějaké doby chodil přede mnou a razil cestu. To asi zhruba do té doby než jsme přecházeli kamenité cesty, kde cesta není zřejmá pro každé oko. Tedy moje oko. Martin zmizel někde za kameny a já zabloudila. Šla jsem po cestě a ta najednou zmizela. Nemám offline mapy, jen ty papírové někde hluboko v batohu. Zkouším volat, nic. Hledám tedy cestu zpět, naštěstí se po 20minutách objevil Martin přede mnou. To bylo dlouhých 20minut. Ufff..

Říkáme si, že máme ještě spoustu sil a půjdeme o pár mil výše,  přiblížit se průsmyku Muir Pass, který nás čeká druhý den. Ale přecenili jsme síly a tak budeme kempovat mimo oficiální kemp. Stačí se uklidit alespoň 30m od cesty. Do camel bagu jsme nabrali 2l vody, abychom se zase nemuseli dělit o teplo s hromádkou sněhu. Camel bag jinak ani nevyužíváme, protože voda je všude. Nosíme si dohromady jen jeden litr vody.

Máme dnes zase o něco víc – 21km.

6 den

Dnes nás čeká prý nejnáročnější průsmyk a to kvůli sněhu, který je asi 6km před i za průsmykem a kolem není nic, co by nabízelo stín. Začali jsme den vystoupáním 700m na 8km. Velkou část jsme museli přejít po sněhu. I když bylo ráno, sníh byl mokrý a těžký a často jsme se propadali až metr dolů. Části sněhu byli nad říčkou, takže jsme se propadali do vody. Všichni měli úplně promočené boty a i naše kožené pohory tady po hodinách ztratili poslední vrstvu impregnace.

Na vrcholu Muir Passu (3648) se tyčí kryt pro hikery pro případ velmi špatného počasí. My máme, zatím jako každý den, slunné počasí bez mráčku a tak pár lidí kryt využilo pro vaření oběda, protože tam nefouká. Nám došla voda. Neměli jsme už hodiny žádnou vodu a tak jsme obětujeme hromadu plynu na uvaření oběda a čaje ze sněhu. Na vrcholku je spousta lidí a panuje veselá nálada. Poznali jsme tu pár lidí a mimo jiné tu s námi je Ivanka i Wild Turtle. Do seznamu přátel na cestě jsme přidali i pár se Singapuru, které ještě několikrát potkáme.

Při sestupu jsme se už opravdu hodně spálili. Pochod po sněhu je pocitově jako pochod po poušti, jak se slunce odráží od sněhu. Mé rty změnou teplot a sluncem vzrostly do rozměru černošské dámy a tak si alespoň kryju obličej šátkem. Wild Turtle mi kvůli tomu dal PCT přezdívku – Ninja hiker. Tak už jsem pravý PCT hiker, když už mám i přezdívku. Kromě toho se nám udělali puchýře na nohou a rokou. Kůže není ani červéná od spálení, jen se dělají ty puchýře.

Sněhová pole naštěstí skončí a my sestupujeme dále po suché cestě kolem Evolution lake, kde si skočíme na koupel.  Pak budeme pokračovat dolů do lesů. Když jsme tam dorazili tak jsme poprvé poznali, proč s sebou neseme klobouky se sítí proti komárům. Byli všude, miliony a jdou i přes oblečení. Náš Predator sprej naštěstí funguje minimálně dvě hodiny.

Řekli jsme si, že nebudeme stanovat tam, kde je plno lidí – člověk nikdy neví, kdo je za kterým stromem když potřebuje zrovna soukromí.  Dáme si ještě dvě míle..Po půl hodince nám ale najednou dochází síly a tak si najdeme pěkné místo někde kolem. Šli spát s 20,6km v nohách.

7den

Dnes bychom měli dorazit do Muir trail ranče. Chtěli bychom si tu dát oběd a třeba něco dokoupit do našich zásob. Celé ráno i předešlý den to byla naše úhlavní motivace. Představujeme si to studné pivo, hranolky, hamburger nebo alespoň studenou Coca-colu a pořád se o tom bavíme. Po cestě jsme se začali vyptávat protijdoucích hikerů, jak to tam vypadá…Nemají nic. Vaří jen pro své hosty. Nemají žádné jídlo..ani coca colu. Auch. Tak to nám na chvilku zkazilo morál, ale jdeme dál. Dochází nám voda a nikde žádná řekna, ani potůček. Potkali jsme jen smrdutou bahenitou louži a nalili si ji do flašky. V případě, že nic nepotkáme dalších pár hodin, tak ji profiltrujeme tabletami a steripenem. Naštěstí jsme to nemuseli udělat a do hodiny jsme zase potkali říčku. Potkali jsme po cestě jezdce na koních.

Běžně musíme přecházet říčky a řeky ale zatím jsme nepotkali opravdu vysokou vodu, až do dneška. Dokonce je okolo této řeky alternativní cesta, pro případ, že by byla příliš rozvodněná. Chvíli váháme, zda jít nebo ne, ale vidíme  nějaké známé tváře jak jdou vstříc vodě a tak jdeme taky. Boty hodíme za krk a jde se. Voda sahá až po pás, ale nastěstí nemá silný proud. Je jen ledově studená. Pár Irů, kteří s námi přecházeli řeku, říkají, že zítra určitě dorazí do VVR. Rozhodli jsme se, že to zítra stihneme taky. VVR – Ranč, kde víme s jistotou, že nám něco uvaří a dáme si tam chlazený pivo. Cíl je jasný. Sestoupáme 18km do výšky 2400m a pak vystoupáme 8km do 3000m. Půjdeme tedy zase o něco dál – 25,5km.

Zvládli jsme to. Máme radost z našeho čím dál lepšího výkonu. Zakempili jsme brzy, kolem šesté. Bylo ještě teplo a svítilo sluníčko. Já jsem upadla do spacáku a sledovala své nohy jak pulsují a Martin nám uvařil nějakou výbornou těstovinovou směs a navrch ještě polévku. Měla jsem poprvé alespoň čas a přečetla jsem si pár stránek nějaké knížky, kterou jsem si na cestu stáhla do Kindlu. Zase mám pocit, že to bude dobré, že síly nám rostou a můžeme si dovolit odvážnější plány. Takže cíl na zítra je stále stejný – chceme večeřet hamburgra, hranolky a pivo. To znamená že vstaneme ve 4:45 abychom ušli 25km přes průsmyk, pak kopec a stihli lodičku, která nás přes jezero k VVR dostane v 16:45.

8 den

Vstáváme před pátou. Já jsem už vzhůru, protože mě vzbudila vlezlá zima. Neochotně se vysoukáme ze spacáků a já se urychleně pustím do teplého čaje. Vyrážíme přesně v 6 hodin a necháváme si péřovky. Je -5C. Můj ret dosahuje svých vrcholných fází a teď už i bolí bez doteku. Celý pulsuje. Martin říká, že ten ret sám odejde. No já se pár dní neviděla v zrdcadle a tak jsem si to vyfotila. To se nedá snad ani ukázat.

Zakrývám se tedy do šátku a jdeme. Čeká nás přechod Selden pass. Nějaký hiker nás pár dní předem varoval, že to je nejtěžší přechod a tak jsme se hodně obávali, co nás tam čeká. Musel se ale splést, naštěstí, protože jsme byli na vrcholku kolem půl osmé a já nemohla uvěřit, že už jsme nahoře. Jaké krásné překvapení! Až tady jsme se převlékli do krátkého a positivně naladěni jsme vyrazili za naším hambáčem. Už vystoupáme jen jeden kopec a pak by to mělo být jenom klesání!

Ten kopec je teda daleko náročnější něž jsme čekali. To se nám děje nějak často, že očekávání nesedí s realitou. Ale pak už je přece jenom klesání. To nemůže být tak hrozné. Šli jsme si docela pohodovou cestou lesem a dokonce jsme i části sbíhali. Najednou jsme narazili na přechod řeky. Na jedné i druhé straně byla spousta lidí a převlékali se. Nevypadalo to nijak zvláštně. Řeku jsme přecházeli už hodněkrát. Sundali jsme boty, nahodili na krk a na doporučení ostatních jsme si tentokrát vzali sandále. Jindy chodíme naboso. Nějaký kluk říkal, že to je nejhorší řeka, kterou přecházel a to nás asi mělo varovat. Jenže my jsme neměli vůbec představu, jakou sílu taková řeka může mít. Martin vyrazil první a voda ho nečekaně strhla. Na druhé straně byl naštěstí připravený nějaký hiker a pomohl mu ven. Martin to zvádl, jeho foťák bohužel ne. Během pádu do vody se namočil a už nefotí. Chvilku před tím tam tem chlapík skočil pro tu paní z Irska. Já ale nic z toho nevidím. Snažím se udržet stojmo ve vodě. Voda má takovou sílu, že sotva udělám krok vpřed. Vím, že když se špatně pohnu, tak ztratím balanc a voda mě odnese kdoví kam. Při jednom kroku se špatně naklání a boty jsou ve vodě. Naštěstí je skoro u mě Martin a vylovil je.  Ještě tři kroky a jsem z toho venku. To byla opravdová hrůza. Tady jsem se vážně moc bála.

Čekají nás ještě další dvě řeky. Měli velkou sílu, ale už nebyli tak hluboké, takže se s ostražitostí dali poměrně bezpečně přejít. Všichni jsme  v šoku z předešlé řeky, takže jsme ostražití až až. Od Irů jsme se dozvěděli, že nemusíme spěchat na lodičku, ale můžeme to vzít přes Bear Ridge, což bude jen o míli delší trasa a pak dvě míle po silnici. To se nám zdá jako skvělý nápad, protože  si nejsme jistí, jestli to stihneme. Po cestě je odbočka na Bear Creek, která je o 11km delší. Málem jsme po té cestě omylem šli. No to bychom si dali. Naštěstí jsme se dobře podívali a šli jsme dál až jsme narazili na Bear Ridge. Odtud je to jen 8km a jsme tam. To bylo ale nejdelších 8km jaké si umím představit. Nohy už byly unavené, chytali mě křeče do stehen i lýzek a chodidla taky. Jen představa odměny nás oba donesla až na začátek Bear Ridge, odkud to mělo být jen dvě míle do VVR. Opodál nasedal do auta nějaký rybář. Martin neváhal ani vteřinu a zastavil pána, který ani nevěděl kde VVR je a poprosil ho jestli by nás tam nehodil. Díky bohu za to, že lidé jsou v těchto končinách světa tak úžasní a milí. Myslím, že jinak bychom tam dole postavili stan a do VVR šli až ráno. Ušli jsme 27,5km a k tomu samozřejmě převýšení. Sundali jsme batohy a kačeřím krokem došli do boudy, která se tvářila jako restaurace. K naší velké radosti měli výborné pivo a k mírnému zklamání měli jen dvě jídla z kterých jsme si vybrali kuře, které bylo krvavě syrové a rýže byla převařená a neosolená. Žádná omáčka ani zelenina. No tak to bychom měli. PCT je taková cesta životem. Očekávání se málokdy střetávají s realitou a zklamání jsou stejně častá jako nečekaná překvapení. Třeba to, že jsme tu potkali Ivanku, s kterou jsme si postěžovali na přechod dnešní řeky. Později dorazili Irové, kteří omylem šli cestou Bear Creek a ušli tak asi 40km. Těm už nevadilo ani to syrové kuře.

8 den

Ráno nás budí až teplo, což je příjemná změna. Většina stanů už je pryč. Máme za cíl udělat nákup na 5 denní cestu do Yosemitte Valley, zahojit můj ret a nechat svaly trochu odpočinout. Při pohledu do krámku  si ale uvědomujeme, že VVR na to není vhodné místo. Výběr potravin tam mají méně než malý. Slyšeli jsme, že prodávají jen věci, které si lidé nevyzvednou ze svých zásobovacích balíčků. Podle zmačkaného vzhledu tomu věříme. Kromě toho na většině produktech byla 100-300% přirážka. Tak jsme tu koupili 4 čínské nudle, jedny sušenky a oplalovací krém a rozhodli jsme se, že si zajedeme do Mammoth Lakes, což má být horské městečko se supermarketem. Bohužel tu nemáme ani signál a internet stojí 8USD na hodinu. Martin koupí alespoň hodinu, abychom se ozvalli domů.

Tak jsme si udělali zodpovědně pohodu. Dali jsme si snídani, obědového hamburgra – konečně! Pivo a večeři, která byla stejná jako předešlý den. Martin mezi tím marně obživoval foťák. V restauraci mu za dva doláče prodali pytel rýže, která má z foťáku vytáhnout vlhkost a tak nakládal foťák v rýži a průběžně kontroloval výsledky, které se neměnily. Já se starala o své zubožené rty. Ještě jsme vyprali prádlo, které to už hodně potřebovalo. Pračka byla jen jedna a já byla čtvrtá v řadě. Nikdo nevěděl jak dlouho trvá prací proces a tak jsem od deváté ranní každou půlhodinu až hodinu chodila do prádelny kontrolovat stav. Okolo třetí jsem konečně přišla na řadu, hikeři z prádelny mě tu novinku přišli sami oznámit. Hlavní úkol dne splněn.

V noci  se oba s Martinem probouzíme a potřebujeme si odskočit. Vylézáme ze stanu a překvapuje nás, jaká je naprostá tma. Dosud jsme nepotřebovali ani čelovky, protože měsíc svítí jako lampa. Dnes ale je potřeba si svítit, jinak bychom narazili do stromu, který je metr před námi. Podívali jsme se na nebe a vidíme nejúžasnější hvězdnou podívanou. Jen tak jsme tam s údivem stojíme a připadáme si hrozně malinkatý.

Do Reds Meadows je to 45km takže bychom tam měli být zítra večer. Ráno nás čeká převoz přes přehradu Edison Lake a pak přes kilometr převýšení na 10km. To bude asi fuška. A byla. Během volného dne jsme udělali tu chybu, že jsme se nešli třeba projít a samotné protahování nezabránilo tomu, abychom úplně neztuhli. Dnes s námi na cestu vyrazila Ivanka, máme přecházet silnou řeku, která včera večer strhla nějakého hikera a odnesla několik metrů. Ivanka nechce jít sama, protože to je nebezpečné. Na tu řeku jsme narazili asi po 3 km. Naštěstí bylo ještě ráno a řeka nebyla ještě tolik rozvodněná a tak se dala s opatrností přejít. I další dva obávané brody byly méně rozvodněné, než jak jsme očekávali.

Díky našim ztuhlým svalům na nás Ivanka musela hodně čekat. Ona jinak patří k těm, co po trailu běhají. Večer jsme všichni společně kempovali. Rozdělali jsme si táborák na značeném tábořišti a uvařili nějaké dobré těstoviny. Ve VVR jsme si koupily jen jedny sušenky, což bylo kriticky málo. Původně měly být na snídani ale po večeři máme chuť na sladké. V tu se zrodil nápad využít Martinovu nakládanou rýži a ze zbytku sušeného mléka a sušenek udělat mléčnou rýži. Bežně bychom to nevařili, abysme neplýtvali plynem ale měli máme přece táborák! Za necelou hodinu je dezert na světě a je toho tolik, že zbude nám všem i na snídani.

Ráno jsme se s Ivankou rozloučili, kdyby nám už definitvně utekla. Nás čekalo asi 27km kopečkového terénu a na závěr dlouhé klesání. Ivanka nám nakonec neutekla. Potkali jsme se kolem oběda a tak jsme si dohodli společnou pauzu na jídlo. Z toho vznikly dvě pohodové hodinky s kávou na závěr, za kterou jsme dostali i nějaké sušenky. Poznali jsme, že na trailu je cukr nad zlato.

Dohnali jsme jí pak ještě při pauze asi po 20km a tak jsme se rozhodli ještě dnes dojít společně. Rozhodli jsme se dojít jen do Reds Meadows a ráno jet autobusem do města. Jenže jsme neměli tušení do kolika asi budou mít otevřeno. Ivanka zmizela kilometry před námi a až zpětně nám řekla, že nám chtěla stihnout koupit něco na zub. My to ale stihli a nakoupili jsme si nejvíc prasáckou večeři ve formě balíku chipsů, twix, snickers, čokoládového mléka, dvou piv, banánu, jablka a blumy. No ale byla to ta nejlepší večeře na světě. Trochu jsme se picli a byla sranda.

V půl sedmé ráno, kdy jsme se probrali, byla už Iva fuč. S námi si dala pohodové dny ale už musela letět. My jsme vyrazili na bus do Mammoth Lakes.

Udělali jsme nákup na dalších pět dní pochodu do Yosemitte Valley a před obchodem jsme narazili na anděla trailu. To jsou lidé, kteří z dobré vůle pomáhají hikerům na PCT. Hodně jsme o nich slyšeli ale tohle byl náš první. Odchytil nás před obchodem a odvezl nás s nákupem až do hotelu. Skoro neuvěřitelné. Vyhodili jsme z batohu vše co nebylo vyloženě nutné. Všechny záložní věci musí pryč. Náhradní baterky, druhá čelovka, teplé kalhoty, softshelka…Zbyla nám asi třetina věcí. Zbytek, který váží nakonec 8kg, si pošleme poštou na místo, kde asi skončíme.

Užíváme si hotelovou postel a teplo jako nikdy před tím. Na trailu je člověk téměř pořád v nějakém nepohodlí. Slunce, vítr, mráz, bolest nohou, otlačeniny od batohu…I večer kdy se v péřové bundě zachumláme do péřového spacáku a je na chvilku bezbolestně a teplo, bojíme se momentu kdy budeme muset ještě naposledy vylézt ven na mráz čůrat. To jsou hotová muka. Tady v teple se nám snad dohojí rány a Martin třeba i dosuší foťák, dnes reportoval nějaké nově fungující tlačítko.