Po Songkranu, který jsme strávili v Chiang Mai, jsme měli pomalu namířeno do Laosu na Gibbon Experience, ale ještě nám zbývalo několik dní v Thajsku, tak jsme se rozhodli zamířit na sever do Chiang Rai, což bylo po cestě do Laosu. Dorazili jsme do Chiang Rai pozdě věčer a ještě jsme neměli přesně plán co tam budeme dělat. Ráno jsme tedy sedli do kavárny a vymysleli jsme, že si půjčíme auto a vyrazíme do hor na čajové plantáže Mae Salong.

Řízení auta v Thajsku je pro Evropana zážitek, všude spousty motorek předjíždějicí ze všech stran a jěště jedete na opačné straně. Za chvíli jsem si na to zvykl. Na co jsem si ale nezvykl byl fakt, že páčky na blinkr a stěrače byly také obráceně. Takže když jsem se plně soustředil, abych jel ve správném pruhu a dobře odbočil, do toho nám začali zběsile lítat stěrače po okně, na sucho. Ne jenom že zvuk stěračů byl libozvučný, tak ostatní řidiči znamení nejspíš nepochopili.

Před cestou na plantáže jsme se jeli podívat na What Rong Khun, nebo-li White temple. Byl to jeden z nejzajímavějších chrámů, které jsme viděli. Byl rekonstruován poměrně nedávno a bylo vidět že autor myslel na dnešní generaci. Autorem byl ňejaký zdejší umělec a rekonstrukci chrámu sám zaplatil. Zvenku byl chrám kompletně bílý a zevnitř ho zdobily malby se Supermanem, Mistrem Jodou, želvy Ninja, roboti ze Star Wars a podobně.  Venku naopak viseli různě hlavy, postavičky predátorů a vetřelců. Vše ladně doplňovali autobusy čínských turistů, kteří se čile fotili se vším a pro jistotu několikrát.

White temple

Dekorace okolo chrámu. Ruce co se tam sápou značí chtíč, kterého by se věřící měli zbavit.

Malba uvnitř chrámu

Cesta na čajové plantáže nás zavedla na zajímavou silničku přes místní hory a zapomenuté vesnice, na cestu se nevešli vedle sebe dvě auta, občas to připomínalo spíš tankodrom a ještě to bylo do hodně strmého kopce. Kupodivu náš zapůjčený Huindaj se s tím vypořádal, i když jsme celou cestu jeli maximálně na dvojku. Po cestě jsme projeli horskými vesničkami, kde na nás koukali jako na zjevení, asi tu moc turistů v autě neprojíždí.

V místních horách žijí členové kmenu Karen, která má tradici, že ženy si prodlužují krky železnými kruhami. Byli vyhnáni z Burmy státní armádou. Bohužel nemají ani Thajské občanství, vláda jim ho odmítá dát, a tak vesnice zůstávají velice chudé a lidé nemají přístup k elektřině, zdravotnictví a další  civilizačním výhodám. Jedna z možnosti, jak si přivydělat je turismus a tak agentury vozí autobusy turistů do těchto vesnic, aby se mohli turisti vyfotografovat s místním obyvatelstvem.

Po dvou hodinách jízdy jsme se konečně dostali do cíle. Našli jsme poměrně zapadlý hotel, každá chata měla výhled do hor a na plantáže. Jak nám bylo řečeno, bylo nejošklivější období, ale i tak to místo bylo úchvatný a chtělo se nám zůstat déle než jen jednu noc. Všude v tomto koutě světa je teď hodně velké sucho a tak se jako ochrana před požáry suchá místa preventivně vypalují, takže všude něco hoří a doutná a vše je tak zahaleno do “mlhy”.

Vyrazili jsme na procházku kolem plantáží, majitelka hotelu zavelela na svoje dva psy jedním povelem a ty nás celou dobu poslušně doprovázeli, čekali na nás a dokonce když jsme potkali smečku psů, jeden nás chránil a druhý se schovával za Adel. Po cestě jsme narazili na obrovské sochy koček a konvičky na čaje, což patřilo k místním plantážím.

Obrovská konvička na čaj a Adél

Obrovské kočičí sochy

Večer jsme se u večeře seznámili s režisérem thajských milostných filmů a ukázal nám film, který natočil na tomto místě. Sice jsme nerozuměli ani slovo, ale určitě to byl kvalitní film.

Druhý den jsme se jen vrátili do Chiang Rai, vrátit auto zpět a pak směr Laos na Gibbon Experience.

Sběrači čárových lístů